25.2.2011 jsem nechala Johna vykastrovat

Tento článek nám otiskli v časopise Psí kusy...

Těšila jsem se na radost, ale……

          Když si moje teta pořídila Báru fenku RTW zamilovala jsem se do ní na první pohled, fascinovala mě svým charakterem stavbou těla prostě vším… Po čase jsem jiného pejska nechtěla. Ale Bára po čase onemocněla a musela se dát utratit. Bylo to strašné, ale řekla jsem si, že si taky jednou takového psa pořídím. A našla jsem Johna….

Začala jsem hledat na internetu, nechtěla jsem pejska šampiona ale kamaráda. Našla jsem krásné štěňátko, mělo nádherný pohled a připomínalo mi Báru. Zavolala jsem majitelům a zjistila, že je volné. Dohodli jsme se, kdy si pro něj budu moc přijet. Vzala jsem kamarádku a přítele a vyjeli jsme. Bydlím kousek od Českých Budějovic, štěňátko na mě čekalo kousek od Tábora v Chotovinách. Cestou tam jsme vybírali jméno, nemohli jsme na žádné přijít. Když jsme dojeli tak nás paní Jarošová vzala na zahradu, první přiběhla jeho matka, byla nádherná. Krásně stavěná, mohutná a hlavně hodná. Pak k nám přiběhl John. Byla jsem štěstím bez sebe. Chvíli jsme si ještě povídali, ale pak byl čas vyrazit domů.

Konečně doma

Bála jsem se, že John bude v autě kňučet nebo bude vyvádět, ale byl hodný. Vůbec se mu nestýskalo po domově. Když jsme dorazili, dostal napapat. A pak jsme si hráli. Mám doma ještě křížence jezevčíka, John se na něho hodně upnul. Tak jsem mohla jít v klidu domů a nechat a Johna na zahradě. Chodili jsme spolu na procházky. Když měl první očkování, jel s ním můj přítel jeho otec je veterinář. Prostě normální život jaký jsem si přála.

Po měsíci…

Byla jsem zrovna ve škole, když mi volala mamka. Říkala, že John najednou padnul na zadní nohy a nemůže se postavit. Dostala jsem strach, ale uklidňovala jsem se tím, že to má jenom nějak přeleželí a že až přijedu domů, bude v pořádku. Ale to se nestalo tak sestřenice vzala auto a jeli jsme do Českých Budějovic na pohotovost. Přijeli jsme na veterinární kliniku ,, U HADA,,. Tam Johnovi udělali RTG zadních nohou, ale nic nenašli. Paní doktorka mu tedy dala 3 injekce, že by se měl do druhého dne postavit a že máme přijet na kontrolu. Druhý den jsme tedy přijeli, ale u Johna nebylo žádné zlepšení. Tak nás poslali k jinému veterináři, který se na to specializuje. Tímto bych taky chtěla paní doktorce a sestřičce poděkovat.

Léčení…

Přijeli jsme tedy k veterináři. Pan doktor si Johna prohlídnul a pak prohmatal. První co řekl, bylo že, John má moc tvrdý krk. Ale nějak jsem na to ohled nebrala. Ukázala jsem mu snímky, co mi dala paní doktorka, ale řekl, že tam také nic nevidí. Vzal jehlu a začal ho píchat do nohy, ale cit tam prý ještě má. Nevěděl co mu je, ale řekl, že ten krk se mu nezdá. Tak ho zrentgenoval. Když se vrátil, tak řekl, že už ví kde je chyba. Ukázal mi snímky. Chyba byla v krčních obratlích 3-5 obratel se mu nevyvíjel a jak rostl, skříplo mu to míchu. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám říct. Bylo to, jako když mě opaří. Pan doktor, ale řekl, že naděje je, bude jezdit na injekce (nevím, co to bylo, ale že mu to prý ničí chrupavky a kosti a to by mu mohlo pomoc). Když jsme se vrátili domů, byla jsem na dně. Byly mu teprve 4.měsíce a už měl osud nejistý. Naděje ale byla sice jen malinká, ale byla a té jsem se držela. Každý den jsme jezdili na injekce. A třetí den to přišlo, ta zpráva kterou jsem nechtěla slyšet. 

V jedné minutě jsem ztratila všechny naděje…  

Přijeli jsme do ordinace. Pan doktor nás vzal dovnitř a jako obvykle vzal jehlu a zkoušel Johnovu citlivost. Najednou se na mě podíval tak jsem se koukla co se děje, John měl celou jehlu zapíchnutou u páteře a ani se nehnul. Věděla jsem co to znamená, byl konec všechny naděje byli pryč. Pan doktor řekl, že nemá cenu ho trápit injekcemi. Pokrok, který u něj čekal, se nedostavil. Nevěděla jsem co mám říct, tak jsem vzala psa poděkovala a odešla. Po cestě domů jsem brečela a brečela, když jsem se dívala do jeho očí nevěřila jsem že je odsouzen na smrt jeho oči byli plné energie a radosti. Všichni mi říkali, ať ho nechám uspat, že to pro něj bude vysvobození. Věřila jsem že mají pravdu tak jsem s přítelem dojela za jeho tátou abych to domluvila. Ale před jeho domem jsem to nedokázala udělat. Když ho přítele táta viděl řekl, ať týden počkám, že tím nic neztratím.

Bojoval se svým osudem…

Po týdnu se John začal zvedat. Ze začátku to šlo špatně, zadní nohu tahal za sebou až si jí sedřel do krve. Ale postupně se to zlepšovalo. Začal ji dávat pod sebe. Věděla jsem že je to dobré znamení. Jeli jsme znovu za veterinářem. Řekl že, už může zůstat takto, ale taky nemusí. Párkrát se proběhne po zahradě a může ochrnout celý nebo nemusí později ohnout hlavu do misky. Věděla jsem že se s ním už nikdy pořádně neproběhnu, že nebudeme moct chodit na cvičák, že bude vyžadovat větší péči a plno dalších věcí, ale ani přes to jsem to nevzdala. Věřila jsem v něj že, budeme bojovat společně.

Bývalí majitelé…

Chtěla jsem to dát vědět bývalým majitelům do Chotovin. Poslala jsem jim snímky z RTG zprávu od veterináře. Ale jejich reakce mě velice zaskočila. Nejen že tvrdili, že pejsek je zdravý, ale že jsme mu to udělali mi. Pejsek má vrozenou vadu, čekala jsem, že se k tomu postaví čelem a budou chtít pomoct, ale všechno hodili za hlavu. A potom když jsem jim napsala, že bych chtěla vrátit alespoň část peněz, se už neozvali. Snažila jsem se s nimi ještě domluvit, ale neodpovídali mi na žádné vzkazy. Ale pro příště vím, že si mám dobře ověřit, od koho si štěně beru. Narazila jsem na množitele, kterým šlo jen o peníze.

Johnovi je teď 5 měsíců je plný energie a má radost ze života sice je někdy utrpení se na něj dívat,ale on to vždy nějak vynahradí. A jsem ráda, že jsem to tehdy neskončila. Někdy když se na něj zadívám přemýšlím co bude dál, jestli svůj boj vyhraje nebo ne. Ale pak to hodím za hlavu, s ním žiji jen přítomností a doufám, že ještě dlouho budu…. Věřím, že mě tady nenechá.

Poděkování…

Tak nejdříve bych chtěla poděkovat svému příteli, bez něj bych to vzdala hned na začátku. Hodně mi pomohl. Dále jeho otci za to, že mi dobře poradil. Lucii Viktúrkové za to, že mi pro Johna poskytla dočasný domov. Mojí sestřenici, že mi dělala řidiče. Oběma veterinářům, kteří se podíleli na jeho léčbě. A pak všem, na které jsem zapomněla a kterým nebyl Johnův život lhostejný. DĚKUJI i za Johna.